V současném vojenském konfliktu na východě Ukrajiny neexistuje na mezinárodní scéně všeobecná shoda o tom, jak pojmenovávat ozbrojené příslušníky Doněcké lidové republiky a Luhanské lidové republiky (dále jen DLR a LLR). Každý předkládá svoji vlastní interpretaci, která mu v daném okamžiku nejvíce vyhovuje, což ve výsledku ztěžuje proces vyjednávání. Politická prohlášení a oficiální dokumenty jednotlivých aktérů obsahují různorodé pojmy, kterými jsou příslušníci DLR a LLR označováni. Do jaké míry však terminologie využívaná na oficiální úrovni odpovídá skutečnosti a je z mezinárodněprávního hlediska korektní?
Pozice Ukrajiny
Oficiální pozice současného politického vedení Ukrajiny je založena na předpokladu, že ozbrojené síly Ukrajiny čelí na východě země teroristům, kteří jsou podporováni Ruskem.
Prezident Ukrajiny P. Porošenko ve svém „Prohlášení o zastavení palby“ zdůraznil utrpení ukrajinského lidu způsobené teroristy [1]. Ministr zahraničí Ukrajiny P. Klimkin ve svém projevu před Výborem pro zahraniční věci Evropského parlamentu upozornil na problematiku užívání různé terminologie k označení představitelů DLR a LLR. Klimkin zdůraznil, že tragická událost spojená se zřícením malajského letadla pouze potvrzuje fakt, že na Ukrajině působí Ruskem podporovaní teroristé [2]. Samozvané republiky byly taktéž označeny za teroristické organizace generální prokuraturou Ukrajiny [3]. Především ale samotná antiteroristická operace, jež byla zahájena na východě země v dubnu minulého roku, kdy funkci prezidenta vykonával A. Turčinov, odráží vnímání reality z perspektivy Kyjeva.
Terorismus
Slovo „terorismus“, jež se do širšího povědomí dostává v souvislosti s vládou jakobínů v letech 1793–94 [4] má svůj původ v latinském jazyce. „Terror“ nebo „terroris“ znamená děsit, nahánět strach nebo zastrašovat. V současné době daný pojem nemá jednotnou definici, což do značné míry komplikuje možnost zřetelně rozlišit „bojovníka za svobodu“ od „teroristy“. Hoffman zdůrazňuje, že označení jedince či skupiny lidí za teroristy je často záležitostí ryze subjektivní a záleží pouze na tom, z jakého úhlu na danou věc nahlížíme. Pokud sympatizujeme s oběťmi činu, ochotně připouštíme, že se jedná o akt terorismu. Pokud však sympatizujeme s pachateli, odmítáme přiznat, že se jedná o teroristický čin [5].
V odborných teoretických kruzích existuje řada definic terorismu. Snahou o nalezení konsensuální definice v akademickém prostředí byl průzkum A. Pedahzura a jeho kolegů, kteří v roce 2002 provedli analýzu 73 definic terorismu. Jejich cílem bylo nalezení klíčových elementů objevujících se v jednotlivých definicích a následné srovnání s obdobným pokusem A. Jongmana a A. Schmida z 80. let, kteří analyzovali 109 definic. Výsledek byl následující: „Terorismus je politicky motivovaná taktika vedení boje zahrnující výhrůžky nebo použití síly či násilí, přičemž publicita hraje klíčovou roli“ [6].
V mezinárodněprávním prostředí zatím neexistuje ucelený dokument, který by obsahoval obecnou definici terorismu [7]. Nicméně na půdě OSN byla přijata řada úmluv (Úmluva o potlačení nezákonných únosů letadel, Úmluva proti braní rukojmích, Mezinárodní úmluva o potlačení teroristických pumových útoků, Mezinárodní úmluva o potlačování financování terorismu atd.), jež se zabývají různými formami teroristické činnosti a problémy týkajícími se daného fenoménu. Marcello Di Filippo zdůrazňuje, že zejména Mezinárodní úmluva o potlačování financování terorismu nabízí nejobecnější definici terorismu. Dle dané úmluvy se za teroristický čin považuje „útok na civilisty nebo jiné osoby, které nehrají aktivní úlohu v nepřátelských akcích za situace ozbrojeného konfliktu, pokud účelem daného činu je zastrašit obyvatelstvo či přinutit vládu nebo mezinárodní organizace uskutečnit určité jednání či se ho naopak zdržet“ [8].
Ukrajinský zákon o boji proti terorismu z roku 2003 definuje terorismus jako „společensky nebezpečnou činnost, která spočívá ve vědomém a cíleném použití násilí prostřednictvím braní rukojmích, žhářství, páchání vražd, mučení, zastrašování obyvatelstva a orgánů veřejné moci nebo jiného ohrožení života či zdraví nevinných lidí, anebo hrozby uskutečnění trestných činů s cílem dosažení nezákonných cílů“ [9]. Tentýž zákon pak uvádí, že „teroristickou skupinou je skupina dvou a více lidí, kteří se spojili s cílem spáchání teroristických útoků“ [10]. Článek 258 trestního zákoníku Ukrajiny následně uvádí, že „teroristickým útokem se rozumí vražda nebo mučení oběti s cílem dosažení politických cílů, taktéž za stejným účelem uskutečnění výbuchů, žhářství, braní rukojmích nebo páchání jiných činů, jež ohrožují život a zdraví lidí, a taktéž hrozba uskutečnění takových činů“ [11].
Teroristé – ano či ne?
Jedním z typických rysů terorismu je nerozlišování mezi civilisty a ozbrojenci. Legislativa Ukrajiny zdůrazňuje „ohrožení života či zdraví nevinných lidí“. Obvinění ze strany ukrajinských představitelů, co se týká například katastrofy malajského letadla nebo lednového útoku na autobus v Doněcké oblasti převážejícího civilisty, nebyla dosud potvrzena nezávislými experty. Samotní představitelé republik taková nařčení odmítají. V této chvíli tedy není možné konstatovat, že DLR a LLR provádí cílené a systematické útoky na civilisty.
Za druhé teroristé usilují dle slov B. Ganora o „vyvolání neustálého a paralyzujícího pocitu strachu v cílené komunitě“ [12]. Ukrajinský zákon v této souvislosti mluví o „zastrašování obyvatelstva“. Pro představitele DLR a LLR je k dosažení jejich politických cílů důležitá legitimita, kterou jim poskytují samotní místní obyvatelé. Jejich zastrašování by tak v této souvislosti bylo zcela kontraproduktivní.
Za třetí příslušnici DLR a LLR nevyužívají teroristické taktiky boje, jako jsou žhářství, vraždy politických představitelů či civilistů, bombové útoky či mučení. Existuje samozřejmě řada článků, které poukazují na teror, jehož se dopouští příslušníci samozvaných republik (například článek J. Herbsta z Atlantic Council [13]), avšak daná tvrzení nejsou ničím podložena a troufáme si tvrdit, že se zatím jedná o ryzí spekulace.
Označení představitelů DLR a LLR za teroristy má tedy spíše sloužit k jejich zdiskreditování před ukrajinskou a mezinárodní veřejností. Hoffman zdůrazňuje, že terorismus je pejorativní pojem, který je v současné době vnímán naprosto negativně [14]. Terorismus se po útocích z 11. září 2001 vryl do lidské paměti jako pojem, který je asociován s krutostí a násilím. Způsob, jakým nyní Islámský stát zachází se svými zajatci, v lidech vzbuzuje oprávněný pocit, že teroristé jsou připraveni páchat ty nejhrůznější činy proti lidskosti. Nálepka „teroristé“ umožňuje představitelům Ukrajiny získávat mezinárodní podporu, stejně tak jako jim dává možnost ospravedlňovat některá jejich rozhodnutí.
Pozice Západu
Státy, jež jsou součástí NATO a EU, stejně tak jako jejich hlavní spojenci, jako jsou například Austrálie či Japonsko, na oficiální úrovni k označení příslušníků DLR a LLR užívají termín „separatisté“, který stejně jako v případě Ukrajiny je doplňován slovy „proruští“ či „Ruskem podporovaní“.
Představitelé G-7 ve svém oficiálním prohlášení například vyjádřili znepokojení, že jsou porušovány separatisty dohody, jež byly sjednány v Minsku v září 2014 [15]. Generální tajemník NATO J. Stoltenberg ve svých oficiálních projevech před ministry obrany [16] a ministry zahraničních věcí [17] či ve svém nedávné prohlášení týkajícím se útoku v Mariupolu [18] užívá slovo separatisté. Vysoká představitelka Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku F. Mogheriniová 18. února 2015 upozorňovala na porušení nové mírové dohody ze strany separatistů [19]. 26. ledna 2015 hlavy členských států či vlád EU vydaly společné prohlášení, v kterém se taktéž mluví o separatistech [20].
Separatismus
Dané slovo má svůj původ v latině, přičemž „separatio“ znamená oddělení čili snahu odpojit se od nějakého celku [21]. Separatismus je většinou vnímán jako „úsilí o vymanění konkrétní skupiny lidí a území, na němž daná skupina žije, zpod jurisdikce státu, jehož je částí“ [22]. Je nutné zdůraznit, že ne vždy se musí jednat o snahu vytvořit zcela nezávislý stát. Separatismus se totiž může vztahovat k úsilí získat výraznou autonomii v rámci již existujícího státu [23]. Zatímco Baskové vždy usilovali spíše o vytvoření suverénního státu, Katalánci ještě donedávna žádali pouze větší autonomii v rámci Španělska [24]. Existuje řada příkladů různých hnutí či politických stran, které měnily svoji pozici od požadavků větší autonomie k nárokům naprosté nezávislosti a naopak. Jedná se tedy o širší pojem ve srovnání se secesí, která je dle A. Heraclida „specifickým druhem teritoriálního separatismu“, jehož jediným cílem je vytvoření nového státu. Obecně lze tvrdit, že separatismus představuje „touhu určité národní či etnické skupiny nezávisle rozhodovat o svém osudu“ [25].
Z mezinárodně-právního hlediska je separatismus spojený s principem „sebeurčení národů“, který je ukotven v prvním článku a v článku 55 Charty OSN [26]. Kromě toho v Mezinárodním paktu o občanských a politických právech je na začátku zdůrazněno: „Všechny národy mají právo na sebeurčení. Na základě tohoto práva svobodně určují svůj politický status a svobodně uskutečňují svůj hospodářský, sociální a kulturní vývoj“ [27].
Kvůli principu teritoriální celistvosti, který je taktéž ukotven v Chartě OSN, je separatismus často vnímán negativně, jako destabilizující faktor mezinárodního pořádku [28], přičemž bývá dokonce asociován s teroristickými taktikami vedení boje [29].
Separatisté – ano či ne?
„Víme, že nejsme separatisté a víme určitě, že nejsme teroristé“, to jsou slova hlavy LLR I. Plotnického [30].
První protesty v jihovýchodních oblastech Ukrajiny, jež probíhaly pod hesly federalizace země a poskytnutí větší autonomie se postupem času transformovaly v požadavky získání plné nezávislosti. Dne 11. května na území kontrolovaném příslušníky DLR a LLR proběhla referenda, v nichž obyvatelé rozhodovali o tom [31], zda podporují „Prohlášení nezávislosti“ LLR a DLR. Souhlas převážné většiny obyvatel měl za následek směřování DLR a LLR k získání vlastní suverenity a vytváření nezávislých státních struktur. Na konci května představitelé obou republik podepsali smlouvu o vytvoření federativního státu – Novorossiji [32].
Kromě toho političtí představitelé postupně začali zdůrazňovat, že jejich jediným cílem je plná nezávislost a autonomie v rámci suverénní Ukrajiny již není vyhovujícím řešením [33]. Nato 12. prosince 2014 byla přijata Deklarace o státní suverenitě, která odkazuje na princip sebeurčení národů a zároveň potvrzuje vytvoření Svazu suverénních republik – státu Novorossija [34].
Avšak poté, co v Minsku proběhla únorová jednání, můžeme pozorovat určitou změnu v rétorice lídrů DLR a LLR. D. Pušilin například připustil možnost, že by se DLR opět mohla stát součástí Ukrajiny [35]. I. Plotnickij uvedl, že nevylučuje připojení LLR k Ukrajině. Dle jeho slov vše závisí od politiky Kyjeva a ochoty jejich politických představitelů přistoupit na reformy, které jsou ukotveny v minské dohodě [36].
Z výše uvedených faktů je zřejmé, že pozice DLR a LLR se pohybuje na pomezí úplného osamostatnění a získání výrazné autonomie v rámci Ukrajiny. Označení separatisté je tedy zcela vhodné v daném kontextu. Samotní představitelé obou republik a Rusko se očividně vyhýbají užívání daného termínu kvůli negativním konotacím, které jsem již zmínil výše. Separatismus ale nesmí být dáván do kontextu s terorismem. Separatismus naopak představuje komplexní fenomén, který je vyvoláván řadou faktorů – historickými, sociálními, ekonomickými a politickými. Navíc se velice často jedná o reakci na pocit ohrožení, ať už opodstatněného, či nikoliv [37]. Separatismus a teroristické taktiky vedení boje se samozřejmě nevylučují, avšak je nutné mít na paměti, že se nejedná o vzájemně se doplňující pojmy.
Pozice Ruské federace
Ruští političtí představitelé a jednotlivá ministerstva shodně užívají k označení ozbrojených příslušníků DLR a LLR pojem „opolčency“ („ополченцы“). V angličtině je dané slovo překládáno jako „militia“. Při překladu do češtiny však můžeme narazit na určité komplikace. Všeobecné slovníky překládají většinou pojem „opolčenie“ jako „domobrana“. Na druhou stranu v některých mezinárodněprávních dokumentech můžeme narazit na výraz „milice“ (např. čl. 13 Ženevské úmluvy o zlepšení osudu raněných a nemocných příslušníků ozbrojených sil v poli, čl. 4 Ženevské úmluvy o zacházení s válečnými zajatci) [38].
Předtím, než se pokusím vysvětlit oba výrazy, budu užívat pojem „domobrana“, jelikož slovo milice je v současné době dáváno do kontextu spíše s extrémistickými organizacemi, které k prosazování svých cílů užívají teroristické praktiky. „Domobrana“ je naopak širokou veřejností vnímána jako výraz mající pozitivní konotace, což odpovídá významu slova „opolčenie“. Daný pojem je totiž v Rusku asociován například s druhou světovou válkou, kdy sovětští obyvatelé na dobrovolné osnově formovali bojová uskupení, která pomáhala Rudé armádě v boji s nepřítelem [39].
Většina prohlášení Ministerstva zahraničních věcí ohledně ukrajinské krize obsahují termíny „domobrana“ nebo „domobranci“ [40]. Kromě toho prezident V. Putin na nedávné návštěvě Maďarska mluvil o silné motivaci domobrany bránit své rodiny a domovy [41]. S. Lavrov zase ve svém prohlášení, které následovalo po schůzi ministrů zahraničních věcí v takzvaném „normandském formátu“, potvrdil plán domobrany stáhnout těžkou výzbroj [42]. Stálý představitel Ruska při OSN V. Čurkin ve svých oficiálních prohlášeních taktéž užívá daný výraz [43].
Milice a domobrana
Slovo milice se do češtiny dostalo přes německý výraz „die Miliz“, který znamená občanskou obranu neboli domobranu. Jeho původ pochází z latinského slova „militia“ znamenající vojsko nebo vojenskou službu. B. Pernica dále uvádí, že milice mohou označovat „organizační prvky ozbrojených sil složené z neprofesionálních vojáků vykonávajících vojenské činnosti dobrovolně nebo na základě donucení“ [44]. Může se jednat o neaktivní složku pravidelných ozbrojených sil tvořenou z branně povinných vojáků nebo o vojsko vytvořené z neprofesionálních vojáků či o polovojenské jednotky organizované na principu příslušnosti k určité politické straně nebo třídě, jako tomu například bylo v Československu, kde působily tzv. Lidové milice. Z výše uvedených příkladů je zřejmé, že jejich hlavním cílem je doplnění stálých ozbrojených sil k zajištění vnitřní bezpečnosti státu [45].
Domobrana v mnohém velice úzce souvisí s milicí. Daný pojem se totiž může vztahovat na skupinu občanů, kteří se organizují za účelem plnění polovojenských a pořádkových úkolů. Řeč může být také o organizovaném záložním sboru armády. Za třetí se daný pojem může užívat ve vztahu ke všem fyzicky způsobilým obyvatelům použitelným k obraně území [46].
Z výše zmíněných definic je patrné, že milice a domobrany jsou součástí nebo doplňkem ozbrojených složek státu. Stejné stanovisko nabízí i výkladový slovník S. Ožegova a N. Švedové, který definuje „opolčenie“ jako „vojenský útvar formovaný na pomoc regulérní armádě, jež je vytvářený především na dobrovolném principu“ [47]. G. Musila ve svém článku taktéž zdůrazňuje, že anglický výraz „militia“ se vztahuje na ozbrojenou a organizovanou skupinu obyvatel, jejichž cílem je doplnění regulérní armády, přičemž autor odkazuje na mezinárodní právo [48]. Jako vhodný příklad uvádí milici „Interahamwe“, která spolupracovala s rwandskými ozbrojenými silami. Dále můžeme zmínit například milice působící v brazilských favelách (např. Liga spravedlnosti), které jsou armádními a policejními složkami státu vnímány jako prostředek boje proti drogové kriminalitě v jednotlivých oblastech [49]. A. Krečetnikov ve svém článku pro BBC taktéž zdůrazňuje, že „opolčenie“ musí mít „prostátní“ charakter [50].
Pojmy „milice“ a „domobrana“ však mohou mít i jiný význam. Pernica ve své publikaci uvádí, že daný pojem se může vztahovat i na jednotky osvobozeneckých ozbrojených sil [51]. V daném případě se ale spíše jedná o tendenci označovat jakékoliv bojující strany konfliktu, jež se odlišují od regulérní armády, daným výrazem [52]. Je nutné zdůraznit, že boj za národní osvobození je právně ukotven a řadí se mezi mezinárodní ozbrojené konflikty. Článek I Dodatkového protokolu I k Ženevským úmluvám rozlišuje tři druhy takových konfliktů – boj proti koloniální nadvládě, cizí okupaci a rasistickému režimu [53]. Pokud tedy aktivity nějakého ozbrojeného uskupení spadají do jednoho z výše zmíněných typů, je k jejich označení vhodnější užívat výraz „národně osvobozenecké hnutí“ nežli pojem „milice“.
M. Mareš mimo jiné zdůrazňuje, že milicí a domobranou mohou být nazývány nestátní ozbrojené skupiny. V takovém případě jsou pro ně příznačné následující prvky – dobrovolnost, nestátnost, ochrana sebe a své komunity nebo celé společnosti před sociálními deviacemi (řeč může být například o kulturní, etnické, náboženské či politické deviaci) [54], užití násilí či vyhrožování jeho užitím (bylo by vhodné rozšíření o pojem „užití silových metod“, přičemž užití násilí není samozřejmě vyloučeno; samotný výraz „užití násilí“ ale automaticky navozuje pocit, že se jedná o skupinu užívající teroristické praktiky). Dalšími prvky domobrany dle Mareše je jejich paramilitární charakter a opora v konkrétní ideologii nebo ideji s konkrétními politickými cíli. Autor taktéž uvádí, že příslušníci dané skupiny mohou, ale nemusí respektovat zákony [55].
Domobrana a milice – ano či ne?
Pokud budeme vycházet z toho, že domobrana a milice jsou uskupení, jež doplňují regulérní ozbrojené síly, nebo dokonce jsou jejich složkou, pak můžeme konstatovat, že danými výrazy nemůžeme označovat příslušníky samozvaných republik. V prvé řadě neexistuje žádný přímý vztah mezi ozbrojenými příslušníky samozvaných republik a armádou Ukrajiny, kromě toho, že mezi nimi probíhá ozbrojený konflikt. Mimo to pojmem „opolčency“ Rusko nazývá veškeré ozbrojené příslušníky neuznaných republik, nikoliv pouze konkrétní vojenský sbor tvořený místními dobrovolníky, který doplňuje regulérní ozbrojené síly Novorossiji (připusťme, že by existovala regulérní armáda Novorossiji).
Pokud se zaměříme na takzvané nestátní domobrany či milice, tak můžeme konstatovat, že takové označení je ve vztahu k ozbrojeným příslušníkům DLR a LLR vyhovující. V prvé řadě neexistuje regulérní armáda Novorossiji, a její ozbrojené složky tak mají paramilitární charakter, což se i přes neustálé zdokonalování bojových schopností projevuje zejména jejich slabší palební sílou ve srovnání s ukrajinskou regulérní armádou. Jejich polovojenský charakter je taktéž dán například vojenským sebepojetím, nošením zbraní, absencí striktně dané uniformy anebo jejich připraveností účastnit se přímých bojových střetů, což je kupříkladu odlišuje od guerilly [56]. Princip sebeurčení národa je hlavním ideovým základem samozvaných republik. Nicméně důležité jsou i politické ideje v podobě antifašismu či slavjanofilství. Obrana subjektivně pojaté domoviny před nebezpečím zevně je hlavním oficiálně deklarovaným cílem příslušníků DLR a LLR. Dle Mareše však ambice domobrany mohou překračovat hranice konkrétního teritoria, což můžeme pozorovat i v případě některých skupin bojujících proti ukrajinským vojákům, jež nejsou striktně vázány na určité teritorium [57]. Dále jsou ozbrojené síly Novorossiji budovány z místních a zahraničních dobrovolníků. Taktéž mají nestátní charakter, jelikož neexistuje žádná provázanost s Kyjevem a ukrajinskou armádou. Připravenost užívat silové metody může být demonstrována na slovech A. Zachračenka, který na nedávné tiskové konferenci zdůraznil, že osvobození Doněcké oblasti bude probíhat mírnými nebo jakýmikoli jinými prostředky [58]. Daný výrok je nutné vnímat jako odhodlání příslušníků DLR a LLR bojovat proti regulérní armádě Ukrajiny a jiným polovojenským jednotkám, jež jsou považovány za nepřátelské. Na základě výše uvedených důvodů můžeme konstatovat, že užití slov „milice“ nebo „domobrana“ připadá v úvahu.
Závěr
Z mé analýzy je patrné, že užívání pojmu terorismus v souvislosti s ozbrojenými příslušníky DLR a LLR není správné ani z hlediska mezinárodněprávního, ani z hlediska teoretického. Při pohledu na vnitrostátní právo Ukrajiny můžeme taktéž konstatovat, že příslušnici DLR a LLR nespadají do kategorie „teroristé“. Kyjev užíváním dané terminologie zřejmě usiluje o získání maximální podpory ze strany médií, prostých občanů, stejně tak jako západních partnerů. Užívání výrazu domobrana či milice přichází v úvahu podle Marešovy definice tzv. „nestátní domobrany“. Pokud pomineme žurnalistickou sféru, kde jsou oba termíny užívány zcela dle libosti, je nutné dodat, že většinou jsou oba výrazy interpretovány jako integrální součást ozbrojených složek nebo jejich doplnění. To se týká i mezinárodního práva, kde „opolčenie“ představuje „doplňující prvek“ k hlavním ozbrojeným složkám. Z tohoto hlediska jsou oba výrazy problematické ve vztahu k ozbrojeným složkám DLR a LLR. Užívání výrazu „opolčenie“ je do velké míry mířeno především k ruskému publiku. Samotné slovo de facto automaticky zdůrazňuje to, co řekl na mnichovské konferenci Lavrov – „jejich věc je spravedlivá“ [59]. Pojem „separatisté“ se ustálil jako oficiální označení především v zemích NATO a EU. Z hlediska mezinárodněprávního stejně jako z hlediska teoretického je užívání pojmu „separatisté“ ve vztahu k příslušníkům LLR a DLR nejpřesnější.
[1] Заявление президента Украины о прекращении огня с 00:00 15 февраля. In: president.gov.ua, 15. 02. 2015. URL: http://www.president.gov.ua/ru/news/32264.html
[2] MH17 – Ukrainian Foreign Minister Pavlo Klimkin meets with EP Foreign Affairs Committee. 23. 07. 2014.
URL: https://www.youtube.com/watch?v=72SMBNAnEyg
[3] ГПУ визнала терористичними органiзацiями самопроголошенi ДНР та ЛНР. In: УНIАН, 16. 05. 2014.
[4] RUBIN, B. M. – RUBIN, J. C.: Chronologies of Modern Terrorism. New York: M.E. Sharpe 2008, s. 7
[5] HOFFMAN, B.: Inside Terrorism. In: The New York Times
URL: http://www.nytimes.com/books/first/h/hoffman-terrorism.html
[6] PEDAHZUR, W. – WEINBERG, L. – HIRSCH-HOEFLER, S.: The Challenges of Conceptualization of Terrorism. In: Terrorism and Political Violence, 2004, roč. 16, č. 4, s. 777–794.
URL: http://www.academia.edu/247781/The_Challenges_of_Conceptualizing_Terrorism
[7] DI FILIPPO, M.: The dedinition(s) of terrorism in international law, In: Research Handbook on International Law and Terrorism. Ed.: B. Saul. Cheltenham: Edward Elgar Publishing Limited 2014. s. 3–20.
[8] International Convention for the Suppression of the Financing of Terrorism. In: un.org.
URL: http://www.un.org/law/cod/finterr.htm
[9] Закон Украины О борьбе с терроризмом от 20. 03. 2003 № 638-IV, полный текст. In: kiev1.org.
URL: http://kiev1.org/zakon-ukr-638-iv.html
[10] Закон Украины О борьбе с терроризмом от 20. 03. 2003 № 638-IV, полный текст. In: kiev1.org.
URL: http://kiev1.org/zakon-ukr-638-iv.html
[11] Статья 258. Террористической акт. In: Портал Право Украины.
[12] GANOR, B.: Terrorism as a strategy of psychological warfare. In: Journal of Aggression, 2004, roč. 9, č. 1–2, s. 33–43.
[13] HERBST. J.: Call it Terrorism: Unacknowledged Tactic of the Russian-Led Insurgency in Ukraine’s East. In: Atlantic Council. 26. 05. 2014.
[14] HOFFMAN, B.: Inside Terrorism. In: The New York Times
URL: http://www.nytimes.com/books/first/h/hoffman-terrorism.html
[15] G-7 Leaders Statement on Ukraine. In: The White House, 13. 02. 2015.
URL: http://www.whitehouse.gov/the-press-office/2015/02/13/g-7-leaders-statement-ukraine
[16] Doorstep statement by NATO Secretary General Jens Stoltenberg at the start of the meetings of NATO Defence Ministers. In: NATO, 05. 02. 2015.
URL: http://nato.int/cps/en/natohq/opinions_117173.htm?selectedLocale=en
[17] Doorstep statement by NATO Secretary General Jens Stoltenberg at the start of the meetings of NATO Foreign Ministers. In. NATO, 02. 12. 2014.
URL: http://nato.int/cps/en/natohq/opinions_115312.htm?selectedLocale=en
[18] NATO Secretary General statement on the attack on Mariupol. In: NATO, 24. 01. 2015.
URL: http://nato.int/cps/en/natohq/news_116852.htm?selectedLocale=en
[19] Statement by Hight Representative /Vice-President Federica Mogherini on the violation of ceasefire in Debaltseve. In: eeas.europa.eu, 18. 02. 2015.
URL:http://www.eeas.europa.eu/delegations/ukraine/press_corner/all_news/news/2015/2015_02_18_01_en.htm
[20] Statement of the Heads of State or Government. In: European Council, 26. 01. 2015.
[21] POBÓG-LENARTOWICZ, M – ROJEK, K.: Disintegration tendencies in the contemporary international order. Separatism, Secession, Revolution. In: The Copernicus Journal of Political Studies, 2013, roč. 4, č. 2, s. 52–77.
[22] БИРЮКОВ, С.: Сепаратизма: идейные истоки, современное состояние, пути преодоления.
In: ПОЛИТНАУКА. URL: http://www.politnauka.org/library/territor/biryukov1.php
[23] POBÓG-LENARTOWICZ, M – ROJEK, K.: Disintegration tendencies in the contemporary international order. Separatism, Secession, Revolution. In: The Copernicus Journal of Political Studies, 2013, roč. 4, č. 2, s. 52–77.
[24] WELHENGAMA, G. – PILLAY, N.: The Rise of Separatism in Sri Lanka. From Communalism to Secession, London: Routledge 2014, s. 22–27.
[25] POBÓG-LENARTOWICZ, M – ROJEK, K.: Disintegration tendencies in the contemporary international order. Separatism, Secession, Revolution. In: The Copernicus Journal of Political Studies, 2013, roč. 4, č. 2, s. 52–77.
[26] Charter of the United Nations. In: un.org. URL: http://www.un.org/en/documents/charter/chapter1.shtml
[27] Mezinárodní pakt o občanských a politických právech. In: osn.cz.
URL: http://www.osn.cz/dokumenty-osn/soubory/mezinar.pakt-obc.a.polit.prava.pdf
[28] WELHENGAMA, G. – PILLAY, N.: The Rise of Separatism in Sri Lanka. From Communalism to Secession, Oxford: Routledge 2014, s. 22.
[29] POBÓG-LENARTOWICZ, M – ROJEK, K.: Disintegration tendencies in the contemporary international order. Separatism, Secession, Revolution. In: The Copernicus Journal of Political Studies, 2013, roč. 4, č. 2, s. 52–77.
[30] Заявления Киева о невозможности «амнистии» для глав ЛНР и ДНР «не впечатляют» – Плотницкий. In: Луганский Информационный Центр, 18. 02. 2015.
[31] В Донецкой и Луганской областях проходит референдум о самоопределения. In: Российская Газета, 11. 05. 2014. URL: http://www.rg.ru/2014/05/11/referendum-anons.html
[32] Донецкая и Луганская республики объединились вНовороссию. In: ВЗГЛЯД, 24. 05. 2014.
URL: http://vz.ru/news/2014/5/24/688314.html
[33] Пургин: ДНР не видит себя субъектом федерации в составе Украины. In: ВЗГЛЯД, 02. 09. 2014.
URL: http://vz.ru/news/2014/9/2/703599.html
[34] Декларация о государственном суверенитете Новороссии. In: mid.donr.su, 12. 12. 2014.
URL: http://mid.donr.su/NOVOROSS/DEKLARACIA.htm
[35] ДНР считает Мариуполь своим, но допускает воссоединение с Украиной. In: ВЕСТИ.RU, 26. 02. 2015. URL: http://www.vesti.ru/doc.html?id=2383960
[36] Плотницкий: ЛНР может вернуться в состав Украины. In: ВЕСТИ.RU, 18. 02. 2015.
URL: http://www.vesti.ru/doc.html?id=2363809
[37] POBÓG-LENARTOWICZ, M – ROJEK, K.: Disintegration tendencies in the contemporary international order. Separatism, Secession, Revolution. In: The Copernicus Journal of Political Studies, 2013, roč. 4, č. 2, s. 52–77.
[38] Ženevské úmluvy o ochraně obětí ozbrojených konfliktů ze 12. srpna 1949. In: cervenykriz.eu.
URL: http://www.cervenykriz.eu/cz/nsmhp/Zenevske_umluvy_a_dodatkove_protokoly.pdf
[39] Кречетников, А.: «Ополченцы» и «террористы»: война слов продолжается. In: BBC Русская Служба, 14. 07. 2014. URL: http://www.bbc.co.uk/russian/russia/2014/07/140714_russia_ukraine_rhetoric
[40] Официальные заявления. In: Министерство иностранных дел Российской Федерации.
URL: http://www.mid.ru/bdomp/brp_4.nsf/spsza
[41] Путин: у ополчения Донбасса есть большая мотивация защищаться. In: РИА НОВОСТИ УКРАИНА, 18. 02. 2015. URL: http://rian.com.ua/russia/20150218/363647023.html
[42] Заявление Сергея Лаврова по итогам встречи глав МИД стран «нормандской четвёрки» – прямая трансляция. In: RT НА РУССКОМ, 22. 01. 2015. URL: http://russian.rt.com/article/70101
[43] Statement of by H. E. Ambassador Vitaly I. Churkin, Permanent Representative of the Russian Federation to the United Nations, during the Security Council Meeting on the situation in Ukraine. In: Permanent Mission of the Russian Federation to the United Nations, 21. 07. 2014. URL: http://www.russiaun.ru/en/news/sc_ukr2107
[44] PERNICA, B.: Profesionalizace ozbrojených sil. Praha: Ministerstvo obrany ČR 2007, s. 42–51.
URL: http://www.army.cz/assets/PROFESIONALIZACE-100dpi.pdf
[45] PERNICA, B.: Profesionalizace ozbrojených sil. Praha: Ministerstvo obrany ČR 2007, s. 42.
URL: http://www.army.cz/assets/PROFESIONALIZACE-100dpi.pdf
[46] STEJSKAL, L.: Dobrovolná občanská participace při zajišťování obrany: Koncept, zkušenosti a perspektivy. In: Obrana a strategie, 2014, roč. 14, č. 2, s. 119–133.
[47] ОЖЕГОВА, С. – ШВЕДОВА, Н.: Толковый словарь русского языка. Москва: Российская Академия Наук,
s. 446.
[48] MUSILA, G..: Militias, Rebel Movements and Armed Non-State Entities in International Law: Status, Legal Responses and Challenges to Establishing their Accountability. In: Militias, Rebels and Islamist Militants: Human Insecurity and State Crisis in Africa. Ed.: W. Okumu – A. Ikelegbe. Pretoria: Institute for Security Studies 2010, s. 89–118.
[49] DANIEL, J.: Paralelní moc ve favelách Rio de Janeira. In: global politics, 31. 01. 2011.
URL: http://www.globalpolitics.cz/clanky/paralelni-moc-ve-favelach-rio-de-janeira
[50] Кречетников, А.: «Ополченцы» и «террористы»: война слов продолжается. In: BBC Русская Служба, 14. 07. 2014. URL: http://www.bbc.co.uk/russian/russia/2014/07/140714_russia_ukraine_rhetoric
[51] PERNICA, B.: Profesionalizace ozbrojených sil. Praha: Ministerstvo obrany ČR 2007, s. 42.
URL: http://www.army.cz/assets/PROFESIONALIZACE-100dpi.pdf
[52] MUSILA, G..: Militias, Rebel Movements and Armed Non-State Entities in International Law: Status, Legal Responses and Challenges to Establishing their Accountability. In: Militias, Rebels and Islamist Militants: Human Insecurity and State Crisis in Africa. Ed.: W. Okumu – A. Ikelegbe. Pretoria: Institute for Security Studies 2010, s. 89–118. URL: http://www.academia.edu/7051045/Militia_Rebel_Movements_and_Armed_Non-State_Entities_in_International_Law_Status_Legal_Responses_and_Challenges_to_Establishing_their_Accountability
[53] Protocol Additional to the Geneva Conventions of 12 August 1949, and relating to the Protection of Victims of International Armed Conflicts (Protocol I), 8 June 1977. In: ICRC.
[54] MAREŠ, M.: Paramilitarismus v České republice. Brno: CDK 2012, s. 19, 26.
[55] MAREŠ, M.: Paramilitarismus v České republice. Brno: CDK 2012, s. 19.
[56] MAREŠ, M.: Paramilitarismus v České republice. Brno: CDK 2012, s. 13.
[57] MAREŠ, M.: Paramilitarismus v České republice. Brno: CDK 2012, s. 19.
[58] «Не получается мирным путем, будем освобождать любым другим способом». 15. 01. 2015.
URL: https://www.youtube.com/watch?v=2bvO4EDvNQo
[59] Выступление Сергея Лаврова на мюнхенской конференции по безопасности. 07. 02. 2015.