Prof. Václav Pavlíček, narodený v roku 1934, je český ústavný právnik pôsobiaci na pôde Právnickej fakulty Univerzity Karlovej v Prahe, Právnickej fakulty Západočeskej univerzity v Plzni a Ústavu štátu a práva Akadémie vied Českej republiky. Opakovane bol navrhnutý do funkcie sudcu Ústavného súdu Českej republiky, bol podpredsedom Československého helsinského výboru, členom niekoľkých Legislatívnych rád vlády Českej republiky, je autorom učebníc ústavného práva a predsedom najstaršej českej nadácie Nadání, Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových – Hlávkovej nadácie pôsobiacej od roku 1904. Patrí k popredným znalcom problematiky českej štátnosti, Benešových dekrétov, vojnových reparácií a cirkevných reštitúcií.

Pán profesor, onedlho si bude svet pripomínať 70. výročie ukončenia II. svetovej vojny. Spomienky v Deň víťazstva nad fašizmom patria predovšetkým hrdinom, ktorí fašizmus porazili, ale aj nespočtu obetí, ktoré sa nedožili konca vojny. Nemecko bolo víťaznými mocnosťami označené za hlavného vinníka II. svetovej vojny, ktorú neprežilo odhadom od 50 do 80 miliónov ľudí. V Československej republike v dôsledku nacistickej agresie zahynulo približne 365 tisíc občanom. V dnešnej dobe sa čoraz častejšie objavujú názory, ktoré spochybňujú zodpovednosť Nemecka za vznik a priebeh udalostí II. svetovej vojny alebo dokonca ospravedlňujú viaceré vojnové zločiny, ktoré sa páchali v tomto období. Ako vnímate tento sociálny fenomén?

Československo bylo první obětí německé expanze a chtělo se bránit. Prezident republiky 16.12.1941 konstatoval válečný stav s Německem od doby, kdy se Německo dopustilo válečných činů proti bezpečnosti a územní celistvosti Československa, tedy od 17.9.1938. Doba nesvobody započala po tzv. Mnichovské dohodě, tedy od 30.9.1938. Z těchto skutečností československý zástupce u Norimberského tribunálu dr. B. Ečer prosazoval stanoviska Československa v procesu s válečnými zločinci.

V posledních dvaceti letech se prosazují trendy, které jsou protikladné stanoviskům vítězných mocností a Československa v době světové války o příčinách, vině a následcích této války a o potrestání válečných zločinů. K těmto závěrům patřilo také odhodlání vykořenit pozůstatky nacismu. Nacistické zločiny se bagatelizují a vytváří se dojem, že zločiny byly páchány na obou stranách tehdejšího světového konfliktu a potlačuje se vědomí, kdo byl agresorem a kdo byl obětí a musel se tedy bránit adekvátním způsobem, aby nebyla zničena samotná jeho existence. Nacistickému Německu se podařilo fyzicky zlikvidovat značnou část židovské populace v Evropě a v jeho programu bylo částečně zotročit a pokud jde o zbytek fyzicky zlikvidovat slovanské obyvatelstvo, aby byl vytvořen prostor pro rozvoj údajně čisté germánské rasy. Pro svou politiku získal nacismus část populace i z jiných států Evropy. Na likvidaci Židů, demokratů a dalších částí evropské populace se podílely významné skupiny z východní i západní Evropy, např. ve zvláštních oddílech SS a v jiných zločineckých skupinách v kolaborantských režimech. V současné době jsme svědky toho, že činy těchto zločinců se oslavují, mají možnost svobodně deklarovat věrnost jejich odkazu a někdy jsou dokonce postihováni odpůrci nacismu. Ani v České republice není situace zcela odlišná. Vydavatelé Hitlerových projevů a spisů jsou beztrestní s odůvodněním, že tak činí jenom z důvodu svého obohacení a požadují naopak odškodnění za své trestní stíhání. Odsuzováni jsou ti, kteří zůstali věrni odkazu bojovníků za svobodu, musí se z rozhodnutí soudu omlouvat za tvrzení, že přihlášení se v době ohrožení českého národa k německému občanství podle rasového principu a odmítání loajality k Československu, byl čin blízký vlastizradě. Soudy někdy dávají za pravdu v restitučních sporech potomkům těch, kteří proklamovali sounáležitost s nacistickým Německem a zkresluje a zlehčuje se zacházení s Židy v době války. Porušují se tak závěry spojeneckých dohod, zejména Postupimské smlouvy a Pařížské reparační smlouvy. Tento trend pokračuje k revizi principů, na nichž bylo Československo založeno a vzniklo např. pokud jde o zásady pozemkové reformy. Někteří z další generace si již neuvědomují nebo nechtějí uvědomit, že by se patrně nenarodily, kdyby se plány nacistů splnily. Platí to také, pokud jde o zásluhy Rudé armády na osvobození Československa.

Počas II. svetovej vojny na česko-slovenskom území došlo okrem strát na životoch k rozsiahlym materiálnym škodám. Akým spôsobom boli počítané tieto škody, prípadne na akú sumu boli tieto ujmy vyčíslené a na základe akého právneho rámca boli vznesené česko-slovenské reparačné požiadavky voči Nemecku?

O reparacích se jednalo již na Jaltské konferenci a později na Postupimské konferenci. O reparačních nárocích západních států, včetně Československa bylo rozhodnuto Pařížskou reparační smlouvou z prosince 1945. Na základě této smlouvy probíhala další jednání. V čl. 6 smlouvy bylo stanoveno oprávnění každé vlády ponechat si veškerý německý majetek v její pravomoci. V posudku Leopolda Chmely byly vyčísleny některé škody způsobené okupací. Významný slovenský politik a v té době ministr financí Vavro Šrobár ve zprávě pro parlament z roku 1946 uvedl, že ČSR ještě neměla dost času vyšetřit všechny škody a proto jsou odhady předběžné a v některých oblastech velmi nízké. To ovlivnilo i celkově vyčíslenou škodu 347 miliard předválečných korun předložených na Pařížské konferenci. Na Mezispojeneckém reparačním úřadu v Bruselu byly naše škody vyčísleny na 19,5 miliardy tehdejších amerických dolarů. Z toho bylo uhrazeno reparacemi pouze 14,5 milionů dolarů a vrácením majetku in natura 76,8 milionů. Pod konfiskaci podle této dohody spadal i tzv. sudetoněmecký majetek bez ohledu na individuální postoje jednotlivců, jimž patřil. Úřad v Bruselu ukončil činnost koncem listopadu 1959. Tehdy bylo ze škod uhrazeno Československu necelé půl procento. Československá delegace tehdy na závěr zasedání prohlásila, že si československá vláda vyhrazuje právo na odčinění všech způsobených škod. Československo nikdy neprohlásilo, že dosavadní částečné odškodnění považuje za ukončené. Škodami utrpěnými v době války se zabývala také oficiální publikace ministerstva financí pod názvem „Státní hospodářství za války a po revoluci“, která obsahuje výklad ministra financí dr. Vavra Šrobára k státnímu rozpočtu na rok 1946 a průvodní zprávu ministerstva financí. Kniha má téměř 400 stran a podává konkrétní přehled o škodách, které byly Československu způsobeny.

V 90. letech vydal Ústav mezinárodních vztahů několik publikací o problému reparací a škod způsobených Československu i nároků tzv. sudetských Němců. V knize Krajanské organizace sudetských Němců v SRN, vydané v roce 1998, je obsažena např. stať Jana Krejčího: Reparace a některé další nároky vůči Německu, vyplývající z Mnichovské dohody a z druhé světové války nebo stať V. Pavlíčka a R. Suchánka: O některých otázkách majetkových nároků v česko-německých vztazích, která se zabývá také doporučením rakouského profesora F. Ermacory, jak prosadit sudetoněmecké požadavky ve vztahu k Československu. Nemám informaci, že by právní a politické analýzy obsažené v těchto publikacích resortního odborného pracoviště byly v české a zahraniční politice využity.

Nemôžu byť česko-slovenské reparačné požiadavky z obdobia II. svetovej vojny spochybnené výkonom ústavných dekrétov prezidenta Československej republiky Edvarda Beneša? Nemecko tiež medzi rokmi 2001 až 2006 zo sumy vtedajších 10 miliárd nemeckých mariek v ekvivalente 5,1 miliardy EUR (požiadavka nemeckým koncernom na zvýšenie sumy na úroveň 22 miliárd nemeckých mariek) poskytlo podľa dostupných zdrojov odškodnenie približne 87 tisíc českým a ani nie 4 tisíc slovenským občanom za nútené nasadenie, otrockú prácu, väznenie a perzekúcie v hodnote niečo cez 8 miliárd českých korún s ekvivalentom cca 300 miliónov EUR. Nútene nasadených občanov Československa boli ale státisíce…

Je tomu naopak. Závěry spojeneckých států ohledně náhrady škod, které byly způsobeny Německem a jeho spojenci, byly promítnuty v československých poměrech do vnitrostátního řádu právě především dekrety prezidenta republiky. Dekrety byly vydávány v době války až do října 1945. Po vzniku Prozatímního Národního shromáždění byly dekrety ratifikovány a prohlášeny za zákony a ústavní zákony. Jsou tedy součástí legitimní zákonodárné činnosti československých orgánů jako orgánů státu, který byl od počátku součástí protinacistické koalice. Německo odmítalo odškodňovat jednotlivce z řad československých občanů i po listopadu 1989 na základě tzv. Hallsteinovy doktríny, což se stalo předmětem kritiky i při jednání Česko-německého diskusního fóra. Jenom postupně se dařilo prosadit, aby některé skupiny československých občanů byly odškodněny ze společného fondu. O tom jsme byli informováni v době mého členství v diskusním fóru zřízeném podle Česko-německé deklarace. Další vývoj v oblasti těchto náhrad jsem již nesledoval. Je to záležitost ministerstev zahraničních věcí a financí. Ostatně vzpomenutý článek Dr. Krejčího byl publikován v první verzi v odborném časopisu Ministerstva financí v roce 1988 bez aktuálních politických souvislostí.

Aké právne nástroje (medzinárodná žaloba, prípadne zadržanie alebo zabavenie nemeckého majetku) môžu Česká republika a Slovenská republika ako nástupníci česko-slovenského štátu uplatniť smerom k Nemecku tak, aby sa zákonným spôsobom domohli uspokojenia svojich reparačných nárokov?

Mezinárodní společenství neuznalo nástupnictví České republiky a Slovenské republiky ve vztahu k Československu. Podle mezinárodního práva může být jen jeden stát státem nástupnickým. Z toho důvodu byly Česká republika i Slovenská republika znovu přijímány do Organizace spojených národů, do Rady Evropy i dalších mnohostranných smluvních vztahů. Naproti tomu v hospodářských a finančních vztazích s Německem byly řešeny a vyřešeny problémy s nástupnictvím jak ve vztahu k Německé demokratické republice, tak i ve vztahu k Československu, jak v oblasti dodávek zboží, tak i finančních nároků. Je tedy dostatek precedentů i zkušeností, jak vzájemné vztahy řešit.

Problémem spíše je, zda Česká republika a Slovenská republika mají zájem se touto problematikou, která se týká bývalého Československa, zabývat. Problémy reparací se zpravidla v mezinárodních vztazích řešily nebo nastolovaly v souvislosti s nároky odsunutých Němců, které byly podporovány některými politiky Spolkové republiky Německo. Reagoval jsem na tyto otázky ve svých knihách, které byly vydány pod názvem O české státnosti v nakladatelství Karolinum.

Nakoľko v čase uplatnenia česko-slovenských reparačných požiadaviek bolo Slovensko súčasťou česko-slovenského štátu a dodnes nedošlo k uspokojeniu týchto reparačných požiadaviek zo strany Nemecka, znamená to, že súčasná Slovenská republika má podľa ústavného zákona Federálneho zhromaždenia o delení majetku Českej a Slovenskej Federatívnej republiky medzi Českou republikou a Slovenskou republikou nárok na jednu tretinu hodnoty tejto pohľadávky v súlade s pravidlom delenia majetku pomerom 2:1? Prípadne na základe akého iného právneho princípu a vyčíslenia škôd by si mohla Slovenská republika uplatniť reparačné požiadavky voči Nemecku spôsobených najmä počas trvania Slovenského národného povstania a následného partizánskeho odboja?

Slovenské národní povstání se přihlásilo k československé státnosti. Reparační nároky byly vypočteny také z přehledu škod, které byly způsobeny na Slovensku. Šrobárova zpráva a zmíněná publikace podávají přehled těchto způsobených škod, i když bylo uvedeno, že výčet těchto škod není úplný. Uplatnění nároků je záležitostí politických dohod, které by měly brát na provedený výpočet zřetel.

Počas nacistickej okupácie utrpel česko-slovenský štát straty aj na monetárnom hospodárstve viac ako 72 percentným znížením stavu zlatých rezerv, ktoré boli buď ukoristené okupačným Nemeckom v objeme takmer 21 ton zlata alebo spreneverené Bank of England v objeme viac ako 23 ton zlata. Ďalších 26 ton zlata bolo zaplatených exilovou vládou v Londýne Veľkej Británii za výcvik, výzbroj a výstroj česko-slovenských vojakov o. i. brániacich Veľkú Britániu pred nacistickou agresiou. Spojenci po ukončení II. svetovej vojny priznali Československu nárok na približne tretinu tohto zlata. Došlo k uspokojeniu aspoň tejto pohľadávky?

Problematika zlatých rezerv je velmi rozmanitá a obsahuje také hrazení půjček, které Československo získalo od Velké Británie pro svůj válečný rozpočet financování války proti Německu. Souvisí to též s reparacemi. O návratu zlatých rezerv jednala československá vláda delší dobu a teprve v roce 1982 došlo ke konečnému řešení. V posledních letech se touto problematikou zabývali politici, např. B. Chňoupek nebo J. Štrait, právníci jako R. Král, jehož zásluhou bylo tohoto úspěchu také dosaženo nebo publicista St. Motl. Podrobně se financováním odboje zabýval právní historik J. Kuklík. Zajímavý je také další osud tohoto zlata po rozdělení Československa. Zatím co Slovenská republika s ním zřejmě zachází odpovědně, Česká národní banka v letech 1997-1998 toto zlato prodala, resp. vyměnila za obligace a zlaté rezervy České republiky jsou mnohem menší, než Slovenska. Upozornil jsem na to ve svém vystoupení k 20. výročí Ústavy České republiky v publikaci, která vyšla pod redakcí A. Gerlocha a J. Kysely.

Sovietsky zväz si po porážke Nemecka odnášal z jeho východnej časti veľké množstvo strojov, techniky, technológií a nerastných surovín ako kompenzáciu za vojnové škody. Na základe Luxemburských dohôd o reparáciách zo septembra 1952 poskytovalo Nemecko nenávratnú ekonomickú pomoc štátu Izrael. Nepredstavuje zo strany Nemecka odmietnutie obdobných nárokov iných strán porušenie zásady rovnakého prístupu? Podobne nedávno otvorilo dlhovou krízou sužované Grécko voči Nemecku politickú agendu odškodnenia vo výške 162 až 279 miliárd EUR. Ďalšie požiadavky priebežne odznievajú aj zo strany Poľska, Talianska a Slovinska. Poškodených štátov je podstatne viac, takmer všetky v Európe, a predpokladám, že ich morálny a právny nárok na reparačné odškodnenie sa zakladá na rovnakých princípoch ako u bývalého Československa…

Sovětský svaz ani Polsko (na rozdíl od Československa) nebyly účastníky Pařížské reparační smlouvy, která byla uzavřena k uskutečnění závěrů Postupimské dohody. Škody, které byly způsobeny Sovětskému svazu nebo Polsku, byly obrovské a nepoměrně větší než škody způsobené Československu. Podle Postupimské dohody měly být reparační nároky Sovětského svazu uspokojovány věcným peněžním plněním z jeho okupačního pásma. Také Polsko mělo být uspokojováno z tohoto podílu. Izrael nebyl součástí poválečných smluv, neboť v té době ještě neexistoval. O těchto nárocích nemohlo být proto jednáno ani v Postupimské dohodě.

Vztahy vyplývající z válečných škod způsobených Německem byly ukončeny tzv. smlouvou 4+2. Tradiční mírová smlouva nebyla uzavřena a ostatní státy, které byly ve válce s Německem, vzaly na vědomí, že velmoci jednaly i za ně. Přesto dochází k různým reakcím na reparační nároky v různých státech Evropy, ať již patřily dříve do Sovětského bloku nebo zůstaly v západní sféře. Podobné reakce nacházíme i v jiných státech. V roce 2004 polský Sejm přijal rezoluci požadující řešení reparací. Na tuto rezoluci reagovali ministerští předsedové Bielka a Schröder v tom smyslu, že otázka reparací je oboustranně vyřešena. Problematika se zpravidla otevírá v různých státech tehdy, když vzniknou požadavky, nároky nebo nátlaky z německé strany. V České republice takové reakce vznikaly v souvislosti s nároky vysídlených Němců. Od té doby, co takové nároky nejsou německými politiky podporovány, nedochází ani z české strany k oživení požadavků ohledně reparací. Diskuse probíhaly o tom, co znamená definitivní tečka mezi vzájemnými nároky České republiky a Německa. Souvisí to také s tím, že na rozdíl od satelitních států Německa, nebyla se samotným Německem uzavřena mírová smlouva mezi státy, které s ním byly ve válečném stavu.