Vyhlášení nezávislosti Kosova, jenž proběhlo 17. února 2008, bylo očekávaným aktem, který otevřel novou kapitolu mezinárodních vztahů, mezinárodního systému a především mezinárodního práva. Z pohledu Prištiny a jednostranného vyhlášení nezávislosti se nejedná o první příklad v dějinách. Precedentem se Kosovo stává až ve vztahu k způsobu vyhlášení. Unilaterální vyhlášení nezávislosti Kosova bylo dlouho připravovaným aktem v koordinaci v prvé řadě s Washingtonem, Bruselem a Londýnem a de facto pod dohledem mezinárodní správy UNMIK. Nabízí se mnoho otázek, ze kterých si v této krátké analýze pokusím zaměřit na potenciální problémy (issues) (z pohledu evropských zemí), které by mohly nastat v různých časových horizontech. Proto budou rozděleny na krátkodobé, středně dlouhodobé a dlouhodobé.

Z krátkodobého hlediska bylo vyhlášení nezávislosti Kosova tím nejlepším možným řešením. Dlouho slibovaná podpora samostatnosti, které se Prištině a Kosovu dostávalo z Washingtonu a většiny evropských velmocí bylo logickým závěrem a vycházela z reálného stavu přímo v Kosovu. Albánské etnikum, které v Kosovu tvoří až 90% obyvatelstva požadovalo osamostatnění. Na druhou stranu Srbsko dlouhou dobu nechávalo otázku budoucího statusu Kosova otevřenou a nepřistupovala tak aktivně, jak by se od něj očekávalo.

Srbská vláda, vědomá si negativního dopadu vojenského řešení kosovské otázky na konci ´90. let 20. století a nebezpečí eskalace konfliktu s jednotkami NATO, zcela vyloučila jakoukoliv možnost vojenské aktivity při řešení tohoto problému. Na druhou stranu Priština v průběhu devíti let mnohokrát dávala jasně najevo, že je připravená nezávislost získat i použitím síly. Občasné útoky na misi UNMIK jen potvrzovali tuto rétoriku. Násilnosti z března 2004 ukázaly organizovanost, koordinaci a rychlost potenciálních bojových struktur kosovských Albánců a nepřipravenost jednotek NATO reagovat adekvátně na celém území Kosova.

Odsouvání problému Kosova na neurčito nebo jeho zmrazení a čekání mnoho let na jeho vyřešení, jako v případě Kypru, byl scénář do kterého se západní země s největší pravděpodobnosti nechtěly dostat. Nejrychlejším řešením bylo dát Kosovu nezávislost vůči Srbsku, ale ne suverénnost. Zároveň se do začátku roku 2007 předpokládalo, že postoj Moskvy nebude negativní, ani pozitivní, ale že se Rusko v RB OSN zdrží hlasování. Dlouhodobý nejasný postoj Ruska vyústil nakonec v překvapení nejen pro západní mocnosti, ale také pro řadu analytiků, včetně autora tohoto textu. Existoval názor, že Kreml nevstoupí do roztržky se Západem kvůli Kosovu.

Problémem pro zastánce nezávislosti bylo, jak tento proces ospravedlnit, aby nebyl prezentován jako „precedent”. Známé se staly výroky, že je „Kosovo ojedinělý případ”, že „ten kdo prohraje válku také ztrácí území”, „nebo že Bělehrad nemá morální právo na Kosovo” atd. Ani jeden z těchto argumentů nemá právní podklad, přičemž se v případě jednostranného vyhlášení nezávislosti jedná v prvé řadě jedná o mezinárodní právo. Neexistence právního podkladu pro tak radikální zásah do mezinárodního systému otevírá řadů potenciálních problémů.

Uznáním nezávislosti a souhlasem s převzetím patronátní role od OSN nad Kosovem získává EU potenciální politický, ekonomický a bezpečnostní problém. Ze středně dlouhodobého hlediska se EU dostává do role patrona a kontrolora kosovské nezávislosti. Bude velice zajímavé sledovat, jak Brusel tuto roli zvládne. Do 17. března 2008 totiž politici v Prištině ospravedlňovali sociálně-ekonomické problémy právě nevyřešeným statusem. Podstata věci je v tom, že vysoká nezaměstnanost (oficiálně se uvádí 40%, neoficiální zdroje hovoří až o 70%), velice nízké přímé zahraniční investice a špatný rozvoj infrastruktury nebylo důsledkem nevyřešeného statusu. Tíha problému je mnohem hlubší, které se osamostatněním nevyřeší. Velká očekávání albánského etnika v Kosovu nakonec můžou vyústit v ještě větší zklamání až frustraci, kdy se vina za nezlepšující se situaci bude svalovat na evropskou civilní misi, jejíž pravomoci stanovené v Ahtisaariho návrhu, dostávají Brusel do role správce Kosova. Kosovští Albánci tak získají nezávislost na Srbsku, ale ne i suverénnost. O vojenskou bezpečnost se budou starat jednotky NATO, později pravděpodobně EU. Absolutní slovo ve výkonné, zákonodárné a soudní moci bude mít vysoký představitel EU pro Kosovo, jenž podle návrhu Ahtisaariho plánu má stát v čele civilní mise EULEX, která přebírá civilní misi od OSN. Kosovo se tak dostane do podobné pozice jako Bosna a Hercegovina, kde došlo ke zdvojení moci. Na jedné straně figurují republikové instituce, zatímco na straně druhé funguje mezinárodní administrativa. Tím se vytváří nepřehledný systém moci, při čemž obě strany vinu za neúspěchy svaluji na druhou stranu. Na tento fakt v Bosně a Hercegovině již dlouho upozorňuje také nevládní organizace Transparency International.

V Kosovu podobná situace již existuje. Na lokální úrovní autoritou nejsou centrální nebo mezinárodní instituce, ale právě místní autority, často tvořené vlivnými místními rodinami nebo osobami napojenými na organizovaný zločin. Prosazování práva v Kosovu narážela i v minulosti na komplikovaný sociální problém, kdy spíše než psané zákony platily nepsané místní zvyky a velice silný sklon ke korupci, jenž je patrný ve všech balkánských společnostech. Slabost v prosazování vlivu se ukázala také v Srby obývaných enklávách, především pak v severním Kosovu, kde velký vliv má srbská vláda z Bělehradu, která financuje paralelní systém zdravotnictví, školství nebo sociální systém. Tím realizuje částečný vliv a prezentuje svoji působnost v Kosovu.

Tato duplicita a nepřehlednost pro EU může reálně znamenat, že se lehce může stát terčem kritiky a možná i fyzických útoků za nezlepšující se sociální a ekonomickou situaci. V jistém smyslu by EU získala roli Bělehradu, kdy by za všechny potíže politického a nepolitického rázu byla obviňována právě evropská mise.

Druhým středně dlouhodobým potenciálním problémem se ukazuje být radikalizace politické a společenské sféry v samotném Srbsku. Pád koaliční vlády začátkem března 2008 byl sice tím nejlepším možným řešením v dané situaci, neboť vládní koalice již dlouhou dobu stála na jednom místě bez jasného programu, jak postupovat dál. Příčina pádu vlády byl postoj jednotlivých politických stran, jak postupovat dál ve vztahu k integraci Srbska do EU a ve vztahu ke Kosovu. Jinými slovy, zda usilovat o vstup do EU za každou cenu nebo podmínit integraci Srbska potvrzením jeho územní integrity ze strany EU.

Dnes je zřejmé, že Demokratická strana Srbska (DSS) premiéra Vojislava Koštunici je mnohem blíže nejsilnější Srbské radikální straně (SRS) a Socialistické straně Srbska (SPS). Pokud budeme vycházet z minulých parlamentních a prezidentských voleb a ze současné frustrace mnohých obyvatel Srbska kvůli postoji většiny evropských zemí k nezávislosti Kosova, pak po 11. květnu 2008, na kdy jsou naplánované předčasné parlamentní volby, lze reálně očekávat radikální změnu ve vztahu Srbska k EU. Za současné situace by bylo překvapivé, kdyby proevropské strany získali většinu v parlamentu. Možným východiskem by byla široká proevropská koalice spojující všechny proevropské strany, podobná někdejší koalici DOS, která vznikla za účelem svržení Slobodana Miloševiće. V opačném případě hrozí nástup radikálních nacionalistických struktur v Srbsku. Tento scénář by zdaleka nebyl tak nepochopitelný, jak by se na první pohled mohl zdát. Brusel by tak musel zahájit zcela novou politiku vůči západnímu Balkánu. Ze současného pohledu, strach EU z radikalizace kosovských Albánců zapříčinil radikalizaci a další polarizaci celého Srbska. Neochota akceptovat reálné hrozby, na které mnozí upozorňovali můžou vyústit v novou destabilizaci této části Evropy.

Třetím středně dlouhodobým problémem je možnost rozdělení Kosova. Ačkoliv Spojené státy a EU neustále tvrdily, že je rozdělení Kosova nepřípustné, reálná situace přímo v Kosovu ještě před vyhlášením nezávislosti potvrzovala skutečné rozdělení na srbskou a albánskou část. V severní části je politická, sociální a ekonomická situace zcela závislá na Bělehradě. S tím, že se o bezpečnost starají jednotky KFOR.

Pokud Bělehrad ztratil vliv na většině území Kosova v roce 1999, dokázal po pádu Miloševićovy vlády velice efektivně vybudovat paralelní politicko-sociální a ekonomickou síť v oblastech obývanými Srby, především severně od řeky Ibar. Je naivní se domnívat, že se srbská vláda vzdá něčeho, co už vlastní. Stejně jako je naivní očekávat, že kosovští Albánci přistoupí na cokoliv jiného než nezávislost, když mají podporu USA a největších zemí EU. V tomto ohledu je podstatné, že mezinárodní společenství na Balkáně vždy akceptovalo reálný stav. A pravděpodobně bude akceptovat i reálný stav v případě současného Kosova. Tím se dostáváme do jádra středně dlouhodobého problému.

Dříve nebo později bude nutné akceptovat realitu a EU se bude muset přiklonit k jednomu nebo druhému řešení. Prvním možným řešením je zahájit novou vlnu jednání mezi Bělehradem a Prištinou bez předchozího verdiktu, jako v případě minulých rozhovorů, kdy se naléhalo na srbskou vládu, aby podle slov britského velvyslance v Bělehradě, „akceptovalo skutečnost a smířilo se se ztrátou území”.

Druhým možným řešením je akceptovat rozdělení Kosova a také akceptovat vytváření etnických států v Evropě. Obě řešení vyvolá nespokojenost mezi albánským etnikem v Kosovu. V tomto případě budou hlavním terčem kritiky kosovských Albánců mezinárodní instituce, v čele s misi EULEX.

Může se zdát, že rozdělení Kosova je řešení přijatelné pro obě strany. Otazníkem jsou maximalistické požadavky Prištiny, která trvá na celém Kosovu nebo zmiňuje výměnu  severního Kosova za jihovýchodní oblasti v Srbsku u hranic s Kosovem (Medvedja, Bujanovac a Preševo). Některé politické strany v Srbsku také vystupují s plánem kompenzace Kosova za Republiku Srbskou v Bosně a Hercegovině. Vytváření etnických celků na Balkáně tak může teprve získat svůj epilog v podobě předefinování státních hranic, především Srbska, Bosny a Hercegoviny a Makedonie. Tím se dostáváme k problému nezávislosti z dlouhodobého hlediska.

Z dlouhodobého hlediska je pak hlavním a pravděpodobně nejkritičtějším možným dopadem dominový efekt. Odtržením Kosova od Srbska vešli oba aktéři podruhé do historie precedentu v mezinárodním právu. Poprvé se tomu stalo v roce 1999, kdy Severoatlantická aliance zahájila bombardování tehdejší Svazové republiky Jugoslávie bez souhlasu RB OSN.

Přestože se zastánci nezávislosti Kosova snaží na kritiku, že se jedná o precedens, odpovědět, že je Kosovo ojedinělým případem, existuje reálná hrozba, že se skutečně o precedens jedná. První precedens z roku 1999 byl již potvrzen v Iráku v roce 2003, s tím rozdílem, že Washington vytvořil jinou koalici zemí než v případě bombardování SRJ. Podstata ale zůstala stejná v podobě porušení Charty OSN, stejně jako v případě současného vyhlášení nezávislosti. Vojenská akce zaměřená proti jednomu státu a jednostranné vyhlášení nezávislosti jsou sice odlišné akty, ale přesto oba mají společný dopad v podobě porušení mezinárodního práva a to jeho nejcitlivější části – porušení státní suverenity a územní celistvosti.

Tvrzení, že se případ Kosova nemůže stát univerzálním řešením je irelevantní. Do 17. února 2008 bylo možné posuzovat zamrzlé teritoriální konflikty pouze jako přechodné řešení před jejich re-integraci zpět k státu od kterého se původně dané území oddělilo nebo jako základ k vyjednávání pro jeho oddělení se souhlasem „mateřského státu”. Změnou tohoto pravidla se vytváří systém, kdy už nebude důležitá domluva a jednání mezi oběma stranami, ale zahajuje se nový způsob jednání, kdy mnohem důležitější bude hledání potenciálních partnerů mezi světovými velmocemi než hledání přijatelného řešení pro znesvářené strany. Stejně jako je svět rozdělen kolem Kosova bude podobně rozdělen i kolem jiných oblastí, které budou sledovat kosovský příklad. Rozdíl bude jen ve složení zastánců a odpůrců nezávislosti.

Kosovskoalbánský případ narýsoval základní podmínky, za jakých bude možné realizovat separatistické/secesionistické cíle: 1) mít většinovou populaci na daném území, 2) kontrolovat dané území a 3) mít politickou reprezentaci, která bude schopna získávat spojence na mezinárodním poli. Ve specifických situacích se nabízí ještě jedna podmínka: 4) vlastnit vyděračský potenciál v podobě bezpečnostní hrozby.

Dnešní svět a rozložení sil nejen politických a vojenských, ale také ekonomických umožňuje mnohým separatistickým oblastem zcela rezignovat na podporu RB OSN nebo západních zemí a soustředit se na získávání podpory jiných mocnosti. Dobrý příklad poskytuje chování Číny na africkém kontinentu nebo Rusko ve svém nejbližším sousedství. Pro EU, která je v zahraniční a bezpečnostní politice velice heterogenní a daleko od stavu vytvoření jednotné a společné zahraniční politiky, je takový scénář roven katastrofě. Na kosovském případě se ukázalo, že hlavním motorem zahraničních politik evropských zemí jsou stejné národní zájmy jako v minulosti, nikoliv společný směr nebo společný zájem, neboť nic takového stále neexistuje. Pro ostatní světové velmoci je zároveň mnohem jednodušší realizovat své zájmy. Na rozdíl od Bruselu nemusí hledat kompromisy členských subjektů. A případ Kosova a nebo Iráku ukázal slabost tzv. evropských mocností, které nedokázaly přesvědčit menší země, aby změnily své stanovisko. Proto zůstává otázkou, na kolik je reálné, aby přesvědčily jiné státy nebo regiony, které se můžou spolehnout na podporu nějaké jiné velmoci.