Problematika světového řádu [1] zaujímá naprosto klíčové postavení v rámci široké škály otázek mezinárodních vztahů (MV). Aby mezinárodní uspořádání nebylo ztotožňováno s „přirozeným stavem“ T. Hobbese či „systémem s všeobecným vetem“ M. Kaplana, respektive aby svět nepředstavoval „chaotickou arénu, kde válčí všichni proti všem“ [2], musí existovat obecně přijaté principy a pravidla, kterými se jednotliví aktéři řídí a jenž jsou dodržována za účelem dosažení mírovějšího a stabilnějšího systému MV [3] [4].

Tento text představuje internacionalizovanou válku v Sýrii z hlediska střetu tří různých koncepcí světového řádu. Zatímco Rusko (RF) hájí principy multipolárního uspořádání, ve Washingtonu jsou mnozí přesvědčeni, že americká dominance představuje klíčový pilíř světové stability. Třetím důležitým aktérem je Islámský stát, který přichází se svou vlastní vizí specifického teokratického uspořádání.

Rusko: návrat do minulosti?

V souvislosti s ukrajinskou krizí někteří představitelé Obamovy administrativy zdůrazňovali, že smýšlení a jednotlivé kroky ruských politických elit v daleko větší míře odpovídají velmocenskému soupeření 19. století nežli reáliím současného světa [5], přičemž J. Kerry nařknul RF z imperiální politiky [6]. Nezdá se však příliš pravděpodobné, že by Kreml usiloval o napodobení Napoleonova či Hitlerova vojenského tažení k ovládnutí světa. Novodobé Rusko se naopak profiluje jako nejvýraznější přívrženec světového řádu, v němž existuje několik mocenských centrů a zároveň jako nejhlasitější odpůrce unipolarity, systému, kde „existuje pouze jeden aktér, který svou mocí výrazně převyšuje ostatní“ [7]. Například v koncepci zahraniční politiky RF z roku 2000 je zdůrazněno, že „Rusko bude usilovat o formování multipolárního uspořádání mezinárodních vztahů, které bude odrážet mnohotvárnost současného světa“ [8]. Nedávno publikovaný článek S. Lavrova [9] či loňský „valdajský projev“ [10] V. Putina [11] mohou potvrdit tezi, že se Rusko programově vyhraňuje vůči univerzálním koncepcím a přiklání se k principům tzv. vestfálského systému (viz níže), které byly formulovány v průběhu 17. století v reakci na ničivé dopady středověkých náboženských válek.

Vestfálský systém

Vestfálský mír představuje soubor mírových smluv, které byly uzavřené v roce 1648 v městech Osnabrück a Münster. Mírové dohody ukončily třicetiletou válku a několik desítek let trvající boj Holanďanů za nezávislost proti španělské nadvládě. Dle H. Kissingera se vestfálský mír stal přelomovým okamžikem v historii národů především díky své jednoduchosti a široké aplikovatelnosti [12].

Od tohoto momentu se územně svrchovaný stát stává základní jednotkou mezinárodních vztahů, jemuž tzv. „vnitřní suverenita“ poskytuje nezcizitelné právo svobodně rozhodovat o náboženství, zahraniční politice a o jiných vnitropolitických otázkách (např. politické uspořádání) [13] [14], zatímco „vnější suverenita“ zaručuje formálně rovnocenné postavení všech státních aktérů na mezinárodní aréně, ať už by se jednalo o Holandské království či daleko ambicióznější Francii [15] [16]. Nicméně je vhodné dodat, že navzdory výše zmíněné rovnocennosti, důležitější roli v mezinárodních vztazích zaujímali vždy nejsilnější aktéři, přičemž vhodným příkladem může být tzv. „koncert velmocí“, kdy na evropském kontinentě po napoleonských válkách došlo k rozdělení moci mezi pětici zemí – Velkou Británii, Francii, carské Rusko, Rakousko a Prusko.

Vestfálský mír předznamenal formování multipolárního uspořádání, které je charakteristické koexistencí typově odlišných státních aktérů na mezinárodní scéně, přičemž žádný z nich si nepřisvojuje právo „řídit svět“ a „určovat osud ostatních“. Morální principy a náboženské hodnoty jsou postupně odsouvány do pozadí a světová politika začíná být řízena racionální logikou založenou na objektivních národních zájmech [17]. Konflikty přestávají být soubojem dobra a zla, nýbrž se stávají zápasem o reálné a materiální skutečnosti [18].

Stabilita vestfálského systému je zajišťována tak zvaným principem rovnováhy moci [19]. Tento koncept vychází z obecného přesvědčení, že v momentě výrazného mocenského nárůstu konkrétního států či koalice ostatní aktéři vnímají tento fakt jako ohrožení vlastní bezpečnosti a začínají podnikat partikulární individuální nebo kolektivní kroky (např. zbrojení, vytváření obranných aliancí). Zabránění hegemonie a zajištění nezávislosti státních jednotek je základním kamenem celého konceptu. Nerovnovážný stav pramenící z dominance konkrétního aktéra totiž automaticky vede k tomu, že se ostatní ocitají v podřízeném postavení, přičemž v konečném důsledku mohou být dokonce zcela zničeni [20].

Rusko: realistické vnímání světa

Současná zahraniční politika RF jednoznačně vychází z „politického primátu teritoriální suverenity nad morálními a náboženskými hodnotami“ [21]. Pozici Moskvy potvrzují slova amerického diplomata H. Kissingera, který v souvislosti se současnou blízkovýchodní krizí zdůrazňuje, že zatímco Amerika vystupuje v roli „opatrovníka“ syrského národa toužícího po demokracii, Rusko a Čína naléhají na dodržování základního principu nevměšování se do vnitřních záležitostí státu [22]. V podobném duchu se vyjádřil i S. Lavrov, který na jedné straně vyzdvihnul právo Syřanů na lepší a spravedlivější život, na druhou stranu však poukázal na nutnost dodržovat základní principy mezinárodního práva [23]. V. Putin pak během svého nedávného rozhovoru, který poskytl americkému žurnalistovi Ch. Rosovi, přizval mezinárodní společenství respektovat státní suverenitu, což dle jeho slov znamená neuskutečňovat státní převraty, nepodporovat protiústavní činnost v konkrétních zemích a nepodílet se na odstraňování legitimních politických elit [24].

Ruské vojenské angažmá v Sýrii lze proto vnímat jako reálné úsilí RF hájit principy vestfálského systému, respektive vzdorovat snažení islamistických fundamentalistů překreslovat hranice ve jménu Boha a americkému úsilí vylepšovat svět ve jménu demokracie a svobody. Ruští političtí představitelé si uvědomují, že zajištění vlastního vitálního cíle, kterým je zachování nezávislého a suverénního Ruska [25] je možné pouze za předpokladu, že se mezinárodní vztahy budou řídit zásadou nevměšování se do vnitřních záležitostí nezávislých států, která je od konce studené války často porušována.

Rusko se v souladu s vestfálskými principy odklání od mesiášství a univerzalismu. Kreml podobně jako Peking či jiné regionální mocnosti netrpí spasitelskými tendencemi a neusiluje o šíření svých ideálů do okolního světa. Současný pragmatismus Ruska poskytuje této zemi možnost se vyhýbat černobílému vykreslování současného světa, v němž mezi sebou svádí urputní boj síly dobra a zla. Kreml si nepřisvojuje absolutní právo působit na světové scéně v roli „morálního soudce poslední instance“, což mu například umožňuje jednat se Severní Korejí jako se sousední zemí [26], nikoliv jako s „říší zla“ posedlou démonem komunismu. V duchu myšlenek klasického realismu současné Rusko neusiluje o ztotožňování svých partikulárních národních zájmů s univerzálním zájmem lidstva, jelikož nesmíme zapomínat, že „falešný universalismus je [v prvé řadě] popřením odlišných zájmů ostatních, a tím pádem i výrazem nespravedlnosti“ [27].

Rovněž lze konstatovat, že hlavním stabilizačním mechanismem celého mezinárodního systému je dle Ruska právě „rovnováha moci“. Během „valdajské řeči“ prezident Putin zdůraznil, že „období míru – ať už v evropské či světové historii, bylo vždy výsledkem upevnění a udržování vzniklé rovnováhy moci“ [28]. Podrážděná reakce ze strany Kremlu vůči východnímu rozšiřování NATO či americkému systému protiraketové obrany vychází z přesvědčení, že jednotlivé kroky západních kolegů narušují rovnováhu moci, ať už v regionálním či globálním měřítku. Ruskou protireakcí je posilování vlastní moci, nikoliv však k vytvoření globální říše v podobě SSSR [29], ale ke schopnosti vyvažovat moc nejsilnějšího aktéra, tj. Spojených států amerických.

Na první pohled se může zdát, že se Rusko přiklání ke světovému řádu, který je ze své podstaty konfliktní, cynický a nemorální. Rusko totiž bez jakýchkoli ostychů jedná s nedemokratickou Severní Koreou, pomáhá B. Asadovi, stejně jako obviňuje západní politické představitelé z inscenace svržení S. Husajna či M. Kaddáfího. Rusko místo toho aby se připojilo k „civilizovanému světu“, radši modernizuje armádu, vyvíjí novou vojenskou technologii, spolupracuje s autoritářskými režimy a v poslední době usiluje rovněž i o ekonomickou nezávislost. Na první pohled se tedy může zdát, že současné Rusko představuje jednu z hlavních hrozeb pro stabilnější a mírovější svět. Nicméně na celou záležitost lze nahlédnout i z jiné perspektivy.

Zdá se, že novodobé Rusko se snaží vyhýbat „mesiášskému syndromu“, kterým například trpěl jeho mocnější předchůdce v podobě Sovětského svazu. Ruská vize multipolárního světového řádu je založena na existenci několika mocenských centrů, jejichž touhy po světové dominanci budou udržovány na uzdě díky relativně rovnovážnému rozložení moci, stejně tak jako konfliktní potenciál bude zmírňován nutností čelit společným hrozbám (např. terorismus, pirátství). Velmocenské soupeření taktéž nutně neznamená popření významu dohod a pravidel, které jejich rivalitu regulují [30]. Tato pravidla však nejsou diktována pouze systémovým hegemonem, v jehož rukou leží osud všech zúčastněných aktérů mezinárodních vztahů.

Rusko neusiluje o světový řád, ve kterém by navrch získal cynický kalkul a egoistický zájem jednotlivých států, nýbrž o takové uspořádání, v němž nebudou partikulární náboženská dogmata, politické ideologie a morální principy prosazovány jako závazné ve všech koutech světa.

Islámský stát – krveprolití ve jménu Alláha

Samozvaný Islámský stát (IS), pod jehož kontrolou se ocitla část iráckého a syrského území, je především asociován s demonstrativními popravami zajatců, teroristickými útoky a krutým zacházením s civilním obyvatelstvem. Brutální činy páchané IS svádí k zjednodušujícímu přirovnání všech jejich členů k psychopatickým jedincům, kteří prahnou po násilí. Ačkoliv někteří bojovníci vskutku budou vstupovat do řad Islámského státu za účelem realizace svých deviantních tužeb, nesmíme opomíjet, že cílem této specifické entity není samoúčelné šíření strachu a vytváření chaosu [31]. Zastrašování, popravování a zotročování obyvatel má zajistit urychlené vítězství a dřívější ukončení konfliktu [32], přičemž konečným cílem je nastolení mezinárodního řádu, který bude odpovídat jejich vizím.

Ideové základy

Ideové základy IS a jiných podobných extrémistických organizací (např. Boko Haram, al-Kaida) vychází z nejradikálnějšího myšlenkového proudu (saláfistický džihádismus) tzv. politického islámu, respektive islamismu. Abychom se vyhnuli nebezpečnému generalizování, je dle slov G. Fullera potřeba zvlášť vyčleňovat skupinu tzv. islamistických fundamentalistů, jelikož zkrátka ne všichni islamisté musí automaticky přimknout k užívání teroristických praktik [33]. Ilustrujícím příkladem může být politická strana Ennahda působící v současném Tunisku [34] nebo skupina Hizb al-Tahrir, která byla kdysi považována za nenásilnou organizaci [35]. Ačkoliv M. Mozaffari definuje islamismus jako „religiózní ideologii s holistickou interpretací islámu, přičemž konečným cílem je dobytí světa všemi prostředky“ [36], G. Fuller zdůrazňuje, že islamismus by neměl nést pejorativní konotace [37]. Širší definicí proto nabízí politolog A. Heywood, který tvrdí, že tento ideový směr vychází z přesvědčení, „že politické struktury a společenské chování by měly být uvedeny do souladu s náboženskými zásadami a s myšlenkami formulovanými v rámci islámu.“ [38].

Na druhou stranu „saláfistický džihádismus“ lze vskutku považovat za náboženskou ideologii „utlačování, násilí a nenávisti“ [39]. Fundamentalisté si přisvojují absolutní právo na interpretaci svatých textů, přičemž pouze sebe považují za jediné pravé muslimy [40]. Nabízí cestu k likvidaci nespravedlivého mezinárodního pořádku a ustanovení nového světového řádu, který bude odpovídat „vůli Alláha“ [41].

IS: touha po „ráji na zemi“

Z pohledu islamistických fundamentalistů je svět rozdělen na Dar al-Islam, teritorium islámu a míru a Dar al-Harb neboli teritorium války [42]. Důkazem mohou být slova chalífy IS al-Baghdadiho, který během loňského projevu rozdělil svět na dva tábory – tábor muslimů a mudžahedínu a tábor židů, křižáku a jejich spojenců [43]. Hlavní povinností „pravých muslimů“ je přetvoření oblasti Dar al-Harb v oblast Dar al-Islam [44]. Jako příklad lze opět uvést slova výše zmíněného lídra Islámského státu, který podotkl, že křižáci budou poraženi a muslimové zvítězí, přičemž zdůraznil, že pochod mudžáhidů bude pokračovat až do samotného Říma [45]. Podobná tvrzení zazněla rovněž z úst mluvčího al-Adnaniho, který v březnu tohoto roku mluvil o dobytí Paříže, Říma, blízkovýchodních měst (Abú Zabí, Damašek, Dauhá, Rijád, Kábul atd.), stejně tak jako o zničení Bílého domu, Eiffelové věže či londýnského Big Benu [46]. První krok fundamentalistů spočívá v „řádné islamizaci“ odvěkých muslimských teritorií a vytvoření chalífátu, pod jehož patronací budou žít všichni vyznavači islámu. Proto na konci června minulého roku IS proklamoval vytvoření chalífátu a krátce nato al-Baghdadi přizval všechny muslimy imigrovat do Islámského státu [47]. Jedná se tedy o touhu obnovit islámské impérium, přičemž jako vzor slouží tzv. Rášidský chalífát, který vznikl v sedmém století po smrti Muhammada.[48] Konečným cílem je pak světová dominance islámu [49], respektive dobytí celého světa [50] [51] a vytvoření globální religiózní entity [52] [53] [54].

Je naprosto zřejmé, že IS přichází s koncepcí, která je v naprostém rozporu s multipolárním pořádkem vestfálského typu. Jedná se o světový řád, v němž de facto není tolerována jinakost a pojmy jako státní suverenita, národní zájem či rovnováha moci ztrácí na významu. Přívrženci Islámského státu touží po „ráji na zemi“, který se však stává naprostým peklem pro ty, kteří se neztotožňují s idejemi „černé hordy“.

Mesiášská role Spojených států amerických

Světové prvenství Spojených států amerických v ekonomické, technické, vojenské a geopolitické oblasti se po rozpadu SSSR stalo neoddiskutovatelným faktem [55], který vedl mnohé autory k přesvědčení, že lidstvo zabředlo do nové éry unipolarity, kdy na mezinárodní scéně působí pouze jeden aktér, který svou mocí výrazně převyšuje všechny ostatní [56]. Amerika převzala hlavní odpovědnost za řešení regionálních i mezinárodních problémů, přičemž se pasovala do role „soudce“ schopného vynášet rozsudky, stejně tak jako do role „policisty“, který tvrdě postihuje neuposlechnutí verdiktu. Navzdory postupnému sílícímu vlivu Číny, Ruska a jiných regionálních mocností na počátku 21. století se zdá, že v amerických politických kruzích stále převažuje tendence jednat unilaterálně a přijímat řešení, která se občas příčí i některým klíčovým americkým spojencům (viz pozice Německa a Francie v případě invaze do Iráku) [57]. Ačkoliv se ve Washingtonu po konci studené války čas od času mění přístup k dílčím zahraničně-politickým otázkám, zdá se, že touha po hegemonickém postavení zůstává neměnnou a především jednou z hlavních priorit Bílého domu.

Americká výjimečnost a předurčenost

Klíčovým aspektem amerického světového pořádku je přesvědčení o vlastní výjimečnosti, které provází Spojené státy americké od samotného vzniku této země. P. Barša a O. Císař například podotýkají, že „předpoklad rasové nadřazenosti prvních generací osadníků skrýval původnější předpoklad náboženské nadřazenosti. Britští puritáni – nejvýraznější skupina mezi americkými osadníky – čerpali z judeokřesťanské tradice představu vlastního vyvolení a zvláštního úkolu svěřeného jim Bohem, jímž mělo být slovy Johna Winthropa vybudovat „město na hoře“ (a city on a hill), na které budou upřeny zraky všech národů hledající spásu“ [58]. Ačkoliv pocit americké výjimečnosti byl v průběhu války za nezávislost sekularizován [59], zahraniční politika tohoto státu je do jisté míry stále ovlivňována přesvědčením o „božím poslání“.

Někdejší palestinský ministr zahraničních věcí N. Shaath například kdysi prozradil, že bývalá hlava státu G. Bush ml. údajně tvrdil, že samotný Bůh ho žádal o zahájení války proti terorismu a irácké diktatuře [60]. Nicméně později bylo toto nařčení představiteli Bílého domu rezolutně popřeno [61]. Avšak na základě Bushových slov „ani smrt, ani život, ani andělé, knížectví či mocnosti, ani věci současné či minulé, žádné úskalí či úspěchy nás [Ameriku] nemohou připravit o Boží lásku“ [62] lze konstatovat, že odkazování k „boží vůli“ neztrácí na významu ani v dnešní době. Ačkoliv se B. Obama zdá být daleko méně religiózním politikem ve srovnání se svým předchůdcem, slova „Bůh žehnej Spojeným státům americkým“ nechybí v repertoáru současného prezidenta [63] [64] [65].

Víra v americkou exkluzivitu je rovněž založena na přesvědčení, že americká společnost se řídí morálními hodnotami mající univerzální platnost. Principy demokracie, svobody a ochrany lidských práv nemají pouze lokální či regionální charakter, nýbrž jsou aplikovatelné všude na světě, což mimo jiné například naznačil i B. Obama během svého projevu v roce 2011, který byl reakcí na „arabské jaro“ neboli vlnu protivládních protestů, které současně zachvátily Blízký východ i Severní Afriku [66].

Šíření těchto principů do všech koutů světa má přispívat k formování mírovějšího a stabilnějšímu světového uspořádání. Dalo by se tvrdit, že toto přesvědčení vychází z hlavní premisy tzv. „teorie demokratického míru“ (democratic peace theory), tj. z předpokladu, že možnost vypuknutí vojenského konfliktu mezi liberálními demokraciemi je velice nízká [67]. Při přebírání Nobelovy ceny za mír B. Obama například dodal, že „Amerika nikdy neválčila proti jiné demokracii a mezi naše [americké] hlavní přátelé patří vlády, které chrání práva svých občanů“ [68].

Pocit výjimečnosti je naprosto charakteristickým rysem americké zahraniční politiky. H. Kissinger například zdůrazňuje, že všech dvanáct prezidentů USA, kteří zastávali nejvyšší státní funkci po konci druhé světové války s naprostou otevřeností a vnitřní přesvědčivostí poukazovali na výjimečnou roli Ameriky na mezinárodní scéně [69]. Ačkoliv v roce 2009 prezident B. Obama podotkl, že nevěří v americkou vzácnost o nic víc, než když je Řek či Brit přesvědčený o řecké či britské unikátnosti [70], již o pár let později během svého proslovu před kadety vojenské akademie ve West Pointu jednoznačně zdůraznil, že „věří v americkou výjimečnost celou svou bytostí“ [71]. Při jiné příležitosti Obama rovněž neopomenul zdůraznit, že USA jsou výjimečné, protože pro ně nejsou důležité pouze americké partikulární národní zájmy, nýbrž i zájmy ostatních [72].

Neotřesitelná víra ve vlastní unikátnost umožňuje Spojeným státům americkým vést „mesiášskou zahraniční politiku“. Avšak zatímco Q. Adams [73] na začátku 19. století kladl důraz na to, aby tehdejší izolacionistická Amerika pozměňovala svět svou „přitažlivostí“ a sloužila vzorem pro ostatní [74], současné USA zaujímají daleko asertivnější a agresivnější přístup k formování mezinárodního pořádku.

USA – formování demokratického mezinárodního pořádku?

Amerikou prosazovaný řád vychází z logiky, pro níž je charakteristická tzv. „morální dichotomie“ a nerespektování státní suverenity. Ve většině případů je nepřítel vykreslován jako morálně horší aktér, což například umožnilo současnému americkému prezidentovi během projevu v OSN prezentovat syrskou hlavu státu jako tyrana masakrujícího nevinné děti [75]. Mezinárodní vztahy jsou vykreslovány převážně v černobílých barvách, přičemž svět je rozdělen na ty, kteří jsou na straně dobra, respektive na straně USA a na ty, kteří jsou na straně zla, respektive proti Spojeným státům americkým.

Druhým aspektem je nedodržování primátu politické teritoriality, respektive „suverenita je respektována jen v případě, že ideologické a morální hodnoty daného režimu odpovídají požadované imperiální normě“ [76]. Ve skutečnosti je však Washington ochotný tolerovat nedemokratické režimy a porušování lidských práv, pokud to odpovídá konkrétním americkým zájmům. Proto lze například pozorovat pevné partnerské vztahy mezi Spojenými státy americkými a Saudskou Arábii, zemí, ve které kupříkladu osobám netradiční sexuální orientace hrozí trest smrti a popravy mohou být prováděny setnutím hlavy [77] [78].

Partikulární americké národní zájmy jsou tedy pouze maskovány jazykem morálních principů a univerzalistickou rétorikou [79]. „Poukaz k obraně všelidských hodnot má legitimovat jednostranné rozhodování a jednání supervelmoci, která sleduje svůj národní zájem – „otevřené dveře“ pro své zboží, hegemonní kontrolu všech strategických oblastí světa a udržování globální vojenské převahy“ [80]. Politika dvojích standardů, kdy jsou odlišovány dobří diktátoři od těch špatných či radikální teroristé od těch umírněných pouze potvrzuje domněnku, že Washington neusiluje o světový řád, v němž by navrch získaly principy svobody a tolerantnosti, nýbrž o udržení vlastního dominantního postavení. Podporováním, financováním a koordinováním vnitřních protivládních sil v konkrétních zemích, USA pouze přispívají k šíření chaosu a rozpoutávání násilí v jednotlivých regionech světa, nikoliv k formování stabilnějšího a mírovějšího mezinárodního uspořádání.

Proto lze konstatovat, že USA usilují o světový řád, v němž „Amerika není pouhým mezinárodním občanem. Je dominantní mocí světa, dominantnější než jakákoli jiná od Říma. V souladu s tím je schopná proměňovat normy, měnit očekávání a tvořit nové skutečnosti. Jak? Nesmlouvavou a neúprosnou demonstrací své vůle“ [81].

Závěr

Současný svět se nachází ve velice turbulentní éře. Mocenská pozice Spojených států amerických nedosahuje úrovně devadesátých let minulého století, nicméně z hlediska mnohých ukazatelů Amerika stále převyšuje ostatní státy. Zdá se, že se USA nehodlají vzdát pomyslné role světového hegemona a chtějí udržet při životě mezinárodní systém, v němž dominance Washingtonu bude neoddiskutovatelným faktem. V nedávno revidované Koncepci národní bezpečnosti je kupříkladu několikrát poukázáno na důležitost vůdčí role Spojených států amerických ve světě [82]. V podobném duchu se v minulém roce vyjádřil i B. Obama, který v již zmíněném West Pointu zdůraznil, že Spojené státy americké musí zůstat vůdčí zemí na světové scéně [83].

Na druhou stranu Ruská federace není tolik oslabena vnitřními problémy, jako tomu bývalo v období krušných devadesátých let. Ruští političtí představitelé proto usilují o stvrzení velmocenského statusu RF na mezinárodní aréně. Putinova administrativa však netouží po vytvoření „kvazi bipolárního systému“, v němž by RF zaujala roli výrazně slabšího a horšího oponenta vůči Spojeným státům americkým [84]. Místo toho usiluje o upevnění multipolárního pořádku. Postupný sílící vliv RF v mezinárodních vztazích navíc poskytuje možnost daleko asertivnějším způsobem hájit principy světového pořádku, v němž moc není koncentrována v jediném centru.

Lidstvo je rovněž konfrontováno s aktivním působením teroristické organizace IS, která na území Sýrie a Iráku dokázala zformovat kvazi entitu v podobě muslimského chalífátu. Reprezentanti Islámského státu přichází s vlastní vizí světového řádu, jehož nastolení vyžaduje permanentní expanzi a podrobování či dokonce vyhlazování představitelů jiných kultur a náboženských konfesí. Cílem těchto fundamentalistů je naprosté překreslení hranic a zformování nového mezinárodního pořádku, v němž v pozici systémového hegemona bude vystupovat právě chalífát.

V závěru je nutné podotknout, že teprve blízká budoucnost ukáže, kterým směrem se lidské dějiny vydají. První alternativou je znovuoživení americké dominance, kdy výrazná mocenská převaha nad zbylými státními aktéry poskytne Spojeným státům možnost jednat zcela unilaterálně a nezávisle na omezeních mezinárodního práva a institucí. Konkrétní pravidla pak budou respektována pouze v případě, že jsou v souladu s americkými zájmy [85]. Akceptace takového mezinárodního pořádku vyžaduje hluboké přesvědčení ostatních, že Amerika usiluje o blaho ostatních a nesleduje pouze své národní zájmy, stejně tak jako je třeba pevné důvěry ve schopnosti amerických elit odlišovat „dobro od zla“.

Druhá varianta spočívá v nastolení multipolárního světa, kdy pravidla hry nebudou diktována pouze jedním centrem. Základní premisou takového uspořádání je předpoklad, že rozptýlení moci povede ke spravedlivějšímu a stabilnějšímu světovému řádu. Dodržování vestfálského principu nevměšování se do vnitřních záležitostí má poskytnout státům právo svobodně rozhodovat o vlastní budoucnosti, zatímco relativně rovnovážné rozložení moci má minimalizovat možnost vypuknutí rozsáhlých vojenských konfliktů. V současné době se nabízí možnost vytvoření novodobého koncertu velmocí, jehož součástí by mohly být například Spojené státy americké, Čína, Rusko, Indie a EU (Francie, Velká Británie, Německo).

Dobytí světa Islámským státem se zdá být naprosto nerealizovatelnou záležitostí, pokud přihlédneme k reálnému rozložení sil ve světě. Přesto však je nutné této specifické koncepci mezinárodního uspořádání věnovat pozornost, jelikož vize světové dominance „čistého islámu“ a „pravých muslimů“ se zdá být velice přitažlivou záležitostí nejenom pro obyčejné občany z různých koutů světa, ale i pro elity některých zemí (např. Katar, Saudská Arábie) [86].